Všeobecného volebního práva v celé Evropské unii i mimo ni bylo dosaženo teprve nedávno. Kdy tedy jednotlivé země přiznaly ženám plná a rovná volební práva?
Co je všeobecné volební právo?
Všeobecné volební právo znamená, že všichni dospělí – ženy i muži – mohou volit za rovných podmínek.
V průběhu let bylo o všeobecné volební právo usilováno nejen proto, aby byla zajištěna spravedlnost pro ženy, ale také pro ty z mužů, kteří nemohli volit kvůli omezením, například na základě náboženství, etnického původu, vzdělání nebo majetku.
Například v roce 1865 byli v USA po skončení americké občanské války zotročení lidé, kterým bylo odepřeno volební právo, osvobozeni z otroctví a získali občanská práva. V roce 1870 pak bylo volební právo přiznáno všem dospělým mužům, což znamenalo, že dříve zotročení dospělí muži mohli nyní volit (i když některé státy poté zavedly další omezení).
Kdy došlo v Evropské unii ke zrovnoprávnění volebního práva mužů a žen?
V tomto seznamu jsou uvedeny všechny současné země EU a roky, kdy bylo dosaženo trvalého všeobecného volebního práva. Jde tedy o datum, od kterého mohou muži i ženy volit v národních volbách za stejných podmínek.
Která země jako první umožnila ženám rovné volební právo?
Mnoho zemí zavedlo dvoustupňovou (nebo vícestupňovou) legislativu, podle níž mohly volit jen některé ženy.
Například v Irsku získaly v roce 1918 volební právo ženy od 30 let (pokud vlastnily dostatečný majetek), zatímco muži mohli volit ve věku 21 let bez ohledu na to, zda vlastnili majetek či nikoli. V roce 1922 udělil Irský svobodný stát mužům a ženám stejné volební právo. Ostrov Man (samosprávná britská korunní dependence, jejíž obyvatelé jsou britskými občany) udělil volební právo ženám vlastnícím půdu v roce 1881, což je 37 let předtím, než tak učinilo Spojené království, a 47 let předtím, než bylo v roce 1928 uděleno všeobecné volební právo v celém Spojeném království.
Skutečnost, že bylo uděleno všeobecné volební právo, ještě neznamenala, že se jej ženy mohly okamžitě chopit. První volební příležitosti přicházely často až po měsících nebo dokonce letech.
Například v Litvě se ústava změnila v roce 1918 a ženy poprvé využily svého práva v roce 1919. V Řecku byl zákon přijat v roce 1952, ale ženy musely čekat až do roku 1956, kdy se konaly další parlamentní volby. V Eritreji ve východní Africe získali všichni občané volební právo v roce 1997, ale celostátní volby se tam zatím nekonaly.
Často se stávalo, že ženy mohly volit v místních volbách dříve, než jim bylo umožněno volit v celostátních volbách. Například ženy ve venkovských oblastech Fríska (dnes provincie Nizozemska) mohly poprvé volit, když bylo v roce 1689 povoleno volit na místní úrovni majitelkám půdy. Švédské ženy mohly volit v některých místních volbách v roce 1718, ale toto právo bylo o několik desetiletí později zrušeno.
Co vedlo země EU ke změně zákonů o volebním právu žen?
Hnutí za volební práva žen nadnášelo „otázku žen“ do veřejných a politických debat po celá desetiletí nebo dokonce staletí předtím, než bylo ženám v jednotlivých zemích volební právo uděleno.
Tato hnutí se však neodehrávala ve vzduchoprázdnu – byla součástí neustále se měnícího politického kontextu. Podívejte se na výše uvedený seznam a zjistíte, že mnoho změn spadá do historických období spojených s velkými politickými změnami, jako je osamostatnění země nebo následky regionální či světové války.
Finská legislativa z roku 1906 vznikla v době, kdy bylo Finsko autonomním velkoknížectvím připojeným k Rusku. V roce 1907 byla ve Finsku zvolena první žena do parlamentu na světě, ale až v roce 2000 byla žena zvolena prezidentkou a v roce 2003 premiérkou.
V Estonsku, Lotyšsku a Polsku se tak stalo po získání nezávislosti na Rusku v roce 1918. V tomto období na konci první světové války a v několika letech po ní bylo všeobecné volební právo uděleno také v Rakousku, Česku a na Slovensku (tehdy jako Československo), v Dánsku, Německu, Irsku, Litvě, Nizozemsku a Švédsku.
Změny během druhé španělské republiky (1931–1937) vedly k tomu, že v roce 1931 bylo ve Španělsku zavedeno volební právo pro ženy, ale snahy o dosažení tohoto milníku sahají až do poloviny 19. století. V letech 1924–1926 bylo ženám volení na krátkou dobu povoleno, ale v té době se nekonaly žádné volby.
Dnešní Chorvatsko a Slovinsko ustanovily všeobecné volební právo v rámci vzniku druhé Jugoslávie po osvobození z německé nadvlády v letech 1944–1945. Mezi další země, které v tomto období po skončení druhé světové války změnily svou legislativu, patří Belgie, Bulharsko, Francie, Maďarsko, Itálie, Lucembursko a Malta. V Rumunsku bylo poslední omezení volebního práva zrušeno v roce 1946. Omezení spočívalo v tom, že volit mohli pouze muži a ženy, kteří uměli číst a psát, což se mnohem více týkalo žen.
Přeměna Řecka na národní stát v 50. letech 20. století po skončení občanské války přinesla mnoho otázek týkajících se společnosti včetně role, jakou v ní hrají ženy. V důsledku toho byla „otázka žen“ alespoň částečně vyřešena zákonem z roku 1952, který ženám udělil volební právo. Zároveň šlo o rok, kdy Řecko vstoupilo do NATO.
Kypr ustanovil všeobecné volební právo v roce 1960 po osvobození země od Velké Británie.
Ženy v Portugalsku poprvé získaly omezené volební právo v roce 1931, ale teprve v roce 1976, po skončení autoritářského politického režimu Estado Novo, získaly plné volební právo na rovnoprávném základě s muži.
Která místa umožnila ženám rovné volební právo jako poslední?
Posledními státy v Evropě, které ženám přiznaly volební právo, byly Lichtenštejnsko v roce 1984 a švýcarský kanton Appenzell Innerrhoden v roce 1991. Švýcarsko uzákonilo plné volební právo v roce 1971, ale v regionu Appenzell Innerrhoden neplatilo.
Ženy v Saúdské Arábii získaly volební právo v roce 2011 a poprvé volily v roce 2015. Ženy v Bruneji sice volební právo mají, ale v zemi se od roku 1962 nekonaly volby, a tak ženy nemohly toto právo využít.
Na světě existuje pouze jedna země, kde ženy nemají zákonné volební právo – Vatikán. Je to proto, že jediné volby, které se tam konají, jsou volby papeže, a právo volit mají pouze kardinálové katolické církve, kteří musí být muži.
Mezi zákonným právem a praktickou realitou samozřejmě existuje rozdíl. I když existuje všeobecné volební právo, neznamená to, že každý může možnosti volit využít za všech okolností.
Obavy z obtěžování nebo násilí, z následků nebo odmítnutí ze strany rodiny či společnosti, nebo dokonce praktická omezení, jako je požadavek na předložení úředního průkazu totožnosti, brání některým lidem – z nichž nepřiměřeně velké množství tvoří ženy nebo příslušníci znevýhodněných komunit – v tom, aby svůj hlas odevzdali.
A tak boj pokračuje dál.